U všech uměleckých děl, která byla inspirována skutečnou událostí nebo osobou, se nabízí otázka, jak moc se autoři drželi historických faktů. Evita není žádnou výjimkou, naopak je z tohoto hlediska předmětem mimořádně silných názorových sporů. Není divu, u tak mocné dámy, která zemřela tak mladá…
 |
| …mocné dámy… |
Tvrdí odpůrci skutečné Evy Perónové říkají, že je naivní muzikál k „vyčuraným diktátorům“ příliš mírný a shovívavý, skalní příznivci jej považují za nechutnou urážku a dehonestaci velké ženy s dobrým srdcem, která „konala zázraky“, aby významně pomohla lidu své země. Jak to tak bývá, pravda bude někde uprostřed.
 |
| …pravda bude někde uprostřed… |
Nezaškodí připomenout, že silně záleží také na režijním vedení konkrétní inscenace. Některé věty v libretu jsou napsané tak, že mohou vyznít upřímně a vyvolat sympatie, nebo působit zcela falešně a publikum akorát rozesmát.
Ať už Evitu znáte z filmu či divadla, anebo jste si právě přečetli zdejší podrobný popis děje muzikálu, na který tento text navazuje, pojďme se nyní podívat na několik momentů, které jsou v díle Lloyd Webbera a Rice příliš stručné, nejasné, možná i zavádějící. Zkusme zaplnit pár bílých míst.
Evu v muzikálu poznáváme až v Junínu, těsně před její cestou do Buenos Aires. O dětství mladé dívky toho zazní velmi málo, víme jen, že „z dětí je poslední, otec neznal se k ní“. Zkrátka „chudá jak myš a navíc bastard“. Pojďme si nyní první roky života Evy přiblížit více.
Narodila se 7. května 1919 na statku La Unión v obci Los Toldos jako páté dítě Juana Duarteho a švadleny Juany Ibargurenové. Rodiče však neměli legitimní vztah. Duarte, slušně vydělávající rančer, byl ženatý a jeho rodina, žijící v Chivilcoyi, patřila k tamější honoraci. Vztah s Ibargurenovou v Los Toldos, který přerostl v založení druhé rodiny, pro něj zpočátku představoval šťastný únik. U bohatých mužů toho místa a doby navíc dvojí rodinný život nepředstavoval nic zcela bezprecedentního. Juana nemohla být v takové situaci úplně šťastná, ale můžeme konstatovat, že kromě materiálního zajištění ji vztah naplňoval i citově.
Eva však přišla na svět až v době, kdy už byl dvojí život Duarteho neudržitelný, a opovržení okolí vůči tomuto „nesvazku“, i dětem z něj vzešlým, stále sílilo. Duarte Juanu nakonec opustil a poslední dítě, Evu, už odmítnul uznat za své. Evita se tedy narodila v roce 1919 jako Eva María Ibargurenová. Není jasné, proč se později šachovalo i s křestním listem a existují biografie, ve kterých se dočtete, že Eva Duarte, jak se jí vždy říkalo kvůli příjmení ostatních sourozenců a intervenci matky při zápisu do školy, přišla na svět až v roce 1922. Na tomto omlazení dokladů se podle některých historiků podílela sama Eva, ale těžko rozklíčovat, co by tím před sňatkem s Perónem, už tak o téměř čtvrt století starším, mohla sledovat.
Vraťme se však k Evině dětství v Los Toldos. Opuštěná Ibargurenová bojovala s finanční tísní a trávila nekonečné hodiny dřinou u šicího stroje. Už tehdy, ještě před nástupem do první třídy, mohly být položeny základy Eviny pozdější vášně pro boj za sociální spravedlnost a menší třídní rozdíly. Situace se ještě zhoršila, když Duarte v roce 1926 zemřel při dopravní nehodě. Tím skončila jakákoliv výpomoc jeho nelegitimním dětem, protože právoplatná rodina tyto „bastardy“ nepustila ani na Duarteho pohřeb, což je v muzikálu ostatně zmíněno a ve filmovém zpracování dokonce vyobrazeno. V roce 1929 mohla začít rodinnou situaci vylepšovat Evina starší sestra Elisa, která dostala práci na poště v Junínu. Celá rodina se tam s ní přestěhovala, ale ze začátku také do poměrně nuzných podmínek jednopokojového bytu.
A už je čas povyprávět o začátku Eviny kariéry. Muzikál si nebere servítky a naznačuje cestu přes mnohé postele, počínaje zpěvákem Magaldim, kterého Eva měla přemluvit, aby ji vzal do hlavního města. Jak to bylo ve skutečnosti? Historici se neshodnou ani na tom, jestli vůbec Magaldi v junínské provincii tehdy koncertoval. Také je možné, že mohl Evě pomoct i bez intimního vztahu. Jisté je, že Eva ráda chodila do biografu, byla dobrou recitátorkou ve škole a zahrála si roličku ve hře divadelního kroužku. Tehdy vzplála její touha něco dokázat a co nejdříve opustit Junín. Clonou minulosti je zamlžený postoj rodiny k tomuto plánu, dočteme se vše od názoru matky „jen přes mou mrtvolu“, až po podporu v cestě za jiným osudem, než se poslušně vdát a zemřít v nezměněných poměrech.
 |
| …čas povyprávět o začátku Eviny kariéry… |
Jak už víme, rovněž není jisté, zda do Buenos Aires odešla s Magaldim, ale vlastně to není podstatné. Do metropole přijela hned v prvních lednových dnech roku 1935. Do setkání s Perónem zbývalo celých devět let, o kterých se v muzikálu dozvíme pouze to, že Eva využívala přízně mužů, aby se přes nedostatek talentu dostala k divadlu, k foto modelingu, do rozhlasu, k filmu, do reklam. Takové líčení urazilo nejen oddané Argentince, ale také mnohé historiky. Ano, Evě nepochybně její známosti pomohly, ale zmínit pouze tento fakt znamená přehlížet, jakou snahu a vytrvalost projevila ona sama. Vypracovala se normální divadelní prací, včetně dlouhých zájezdů, a do prvních větších honorářů třela bídu s nouzí. Mnozí pamětníci považovali řeči o promiskuitní Evě za pouhé závistivé pomluvy těch, kteří nechápali, nebo spíše které nechápaly, že Evě pomáhali i muži, se kterými se pouze přátelila, aniž by jejich vztahy došly sexuálního naplnění. Na čem jí záleželo, to si vydupala neústupností a jistě se už tehdy projevilo její charisma, kterým si později podmanila davy.
 |
| …k filmu… |
Každopádně se jedná o velmi zajímavou část Evina života, o které by šlo napsat desítky stran. V té době potkala mnoho lidí, kteří ji ovlivnili a které naopak ovlivnila ona. Někteří z nich ji pak doprovázeli až do prezidentské rezidence, ve zvláštní úloze na pomezí přátel a personálu. Z muzikálu se také nedozvíte, že kurážná Eva začala vést společnost sdružující rozhlasové herce a vyzkoušela si tak zastupování něčích zájmů.
Pojďme však odbočit k životu Juana Dominga Peróna. Když si připomeneme věkový rozdíl mezi ním a Evou, není divu, kolik toho zažil ještě předtím, než se oba setkali. Perón se narodil v roce 1895 jako druhé dítě do zvláštních rodinných poměrů. Neoddaný rodičovský pár procházel několika krizemi, otec Mario Tomás Perón pár let neuznával Juana za svého. Plně tak měl učinit až po sňatku s Juanovou matkou Juanou v roce 1901. Někteří badatelé se dokonce přiklánějí k teorii, že se Juan Perón narodil už v roce 1893, ale nestabilní pár ho matrice nahlásil až dva roky poté, a to ještě pouze se jménem pravděpodobného otce, ale nikoliv matky! Asi proto, že ta měla indiánské předky a takový původ, byť nepřímý, by mohl škodit synově pozdější kariéře. Je pozoruhodné, že Juan ani Eva nikdy nezažili náruč soudržné právoplatné nediskriminované rodiny.
Jeden čas, do Juanových devíti let, Perónovi žili v Patagonii, nehostinném jihu Argentiny. Později byl Juan poslán na katolickou internátní školu v Buenos Aires. Když se uvažovalo, čím by se Juan mohl stát, nabízelo se povolání lékaře, podle dědečka, ale nakonec v roce 1911 vyhrála příležitost, kterou nabízela argentinská armáda.
Vojenskou školu prvního stupně studoval dva roky a vynikal v bojových sportech. Přibližně dalších deset let sloužil u několika jednotek a postupně povyšoval. Kapitánem se stal na přelomu let 1924 a 1925 za práci na armádní škole, kde téměř otcovsky vedl pouze o pár let mladší vojáky a sepsal velkou část základní vojenské příručky, kterou následně armáda oficiálně vydala. V roce 1929 se Perón poprvé oženil, vzal si za ženu učitelku Aurelii Tizónovou. Sňatku se nedožil otec Mario Tomás, zemřel pár měsíců předtím. Doba před jeho smrtí byla poslední, kdy se Perón častěji viděl s matkou a starším bratrem, ti se po otcově pohřbu vrátili do Patagonie. Pracovně se Perónovi dařilo, od roku 1930 přednášel na vojenské vysoké škole, dvě léta nato sepsal svoji první knihu z dějin vojenství. V půlce třicátých let byl vojenským přidělencem na argentinském velvyslanectví v Chile.
Zatímco se v Evropě schylovalo k válce, Perón prožíval osobní krizi. Jeho ženě byla diagnostikována rakovina dělohy a v roce 1938 Aurelia zemřela. Bylo jí pouhých 29 let. A to tehdy Perón nemohl vědět, že na karcinom děložního hrdla zemře v mladém věku i jistá národem milovaná Evička, Evita, kterou pozná o šest let později, ještě jako herečku Evu, a po jejímž boku se stane nejslavnějším prezidentem země. Jak záhadné jsou cesty osudu…
V roce 1940 byl Perón vyslán na misi do Evropy. V Alpách zkoumal bojové taktiky pro horské prostředí, v Turíně jeden semestr studoval, jako pozorovatel navštívil další evropské země. Ve funkci asistenta argentinského vojenského přidělence poznal Mussoliniho Itálii; odtud názor odpůrců, že se pro svou následnou politickou dráhu nezdravě inspiroval fašismem. Nějaký čas po Perónově návratu do Argentiny došlo k vojenskému puči a do nové vlády byl povolán i Perón, v té době už plukovník. Z historického hlediska se ukázalo jako nejpodstatnější, že byl pověřen také řízením agendy práce a sociálních věcí. Na začátku roku 1944 přichází zemětřesení. Skutečné, přírodní katastrofa, ale také osudový okamžik příběhu Perónových, setkání Juana a Evy.
Někteří životopisci uvádějí, že Eva se s Perónem potkala už před lednovou benefiční akcí na podporu obětí zemětřesení, při práci v rozhlasu, ale že spolu tehdy nepromluvili. Jisté je, že se Eva zúčastnila vzpomínané benefice. V nestřeženém okamžiku prý zabrala náhle uvolněnou židli vedle Peróna a měla ho odzbrojit replikou „děkuji za to, že jste“. V Evině přímosti tedy muzikál nepřehání, byť k odchodu tehdejší vdovcovy „schovanky“, zvané Piraña, došlo pravděpodobně později a daleko mírněji, když se Perón, po dalších schůzkách a návštěvách v rozhlase, k Evě přestěhoval. Ano, on k ní, ne naopak.
 |
| …děkuji za to, že jste… |
Hýbala se i politická scéna. Sjednocená skupina důstojníků, známá pod zkratkou GOU, donutila prezidenta země k rezignaci poté, co přerušil diplomatické styky s Německem a Japonskem. Nově dosazený prezident v červnu Peróna povýšil na viceprezidenta.
Pár dní poté Eva doprovází Peróna na galapředstavení v Teatro Colón. Smetánka špatně skrývá svoje pohrdání vůči herečce po viceprezidentově boku a Eva si poprvé uvědomuje to, co později pojmenuje jako „jejich nepřítelem jsem já“. O dva roky později, už jako první dáma, se rozhodne porazit paničky jejich vlastní zbraní, totiž příchodem do stejného divadla v neslýchaně pompézní róbě od Diora, kterou si údajně nechala z Paříže dopravit v nákladním prostoru letadla na stojící krejčovské panně, aby ani nitka nedošla na cestě z Evropy úhony. Tato historka mohla být tou, která Lloyd Webbera a Rice inspirovala k napsání marnivé „Rainbow High“.
 |
| …pompézní róbě od Diora… |
Vraťme se však do let 1944 a 1945. Politické události, které vedly až ke zvolení Peróna prezidentem, jsou v muzikálu vypodobněny poměrně věrně a dostatečně. Ve filmové verzi je zahrnuta i významná epizoda s Perónovým krátkým zatčením, byť dodnes není jisté, jak moc k jeho propuštění přispěla Eva, burcující známé i veřejnost.
Co v muzikálu v tomto období chybí, jsou obyčejné lidské chvíle během prvních společných měsíců páru. Často se řeší podstata jejich lásky. Viděla Eva v daleko starším Perónovi náhradu otce a silnou osobnost, ke které může vzhlížet? Byla Perónova záliba v mladých dívkách rezignací na to, že by mohl najít sobě rovnou ženu, aniž tušil, že s Evou se mu to podaří? Podstatné je, že se do sebe skutečně zamilovali. Vedli dlouhé rozhovory, užívali města, představovali jeden druhého svým známým, jezdili na venkov. Eva zdaleka nebyla tak rozhodná a arogantní, jak by se třeba z písně „A New Argentina“ mohlo zdát. Oba se ve svém oboru vypracovali, Eva už roky finančně nestrádala, ale spolu řešili, co dál. Nějakou klidnou „penzi“ zvažovali oba, nejen Perón, tak trochu zaskočený vlastním vzestupem.
 |
| …podstatné je, že se do sebe skutečně zamilovali… |
Jak už víme, dopadlo to jinak. Politická práce uchvátila i Evu, začala omezovat nebo dokonce zanedbávat angažmá v rozhlase a natáčení filmů. A pak už přišlo ono Perónovo krátké uvěznění, z něhož jí napsal krásný dochovaný dopis, tlak na propuštění a vypsání voleb, sňatek, propagační cesty páru po provinciích s bezprecedentním zapojením ženy, vítězné prezidentské volby 24. února 1946. Juan a Eva dosáhli světského Olympu.
 |
| …bezprecedentním zapojením ženy… |
Perón byl zvolen na šest let, úřadu se ujal 4. června. Aniž by to tušili, Evě zbývala stejná doba, šest let života… Naplnila je beze zbytku, někdy prý pracovala až dvacet hodin denně.
 |
| …naplnila je beze zbytku… |
Okamžitě se začala věnovat agendě práce a sociálních věcí, kterou předtím vykonával její manžel, postavila se do čela sdružení za prosazení volebního práva žen, s Perónem upevňovala ideologii ve vzniklé straně. Samozřejmě pomohla také vlastní rodině a mnoha známým, nejen přímým přilepšením, ale hlavně zprostředkováním práce ve státní správě.
 |
| …prosazení volebního práva žen… |
Do přelomu let 1946 a 1947 se datují domněnky o Evině údajném těhotenství a následném potratu, po kterém měl Perón připravit „rozptýlení“, totiž poslat Evu na propagační cestu do Evropy.
 |
| …propagační cestu do Evropy… |
Vzpomeňme si na úplně poslední slova, která Evita zpívá na závěr díla: „Oh my daughter, oh my son, understand what I have done“, tedy „Ach dcero, ach synu, pochopte mé činy“, v českých libretech pak „Dcero má, synu můj, ó Bože, při mně stůj“ nebo „Ó má dcero, synu můj, vám se dneska zpovídám“. Pokud bychom v muzikálu měli hledat jasnou narážku na nenaplněné mateřství, snad právě i potrat, nebo dokonce odložené dítě, tak zde. Jedná se však o pouhé zvěsti, na rozdíl od evropského turné, které se opravdu uskutečnilo a je v muzikálu barvitě zobrazeno, včetně části ve Vatikánu.
 |
| …včetně části ve Vatikánu… |
Eva založila vlastní nadaci v roce 1948. Tomuto aktu skutečně předcházelo vzájemné pohrdání mezi první dámou a tradičními charitativními spolky bohatých, jak se zpívá v „The Actress Hasn't Learned The Lines (You'd Like To Hear)“. Dopad nadace je ale v Riceově libretu nepěkně zamlžen zmíněním podezření na vyvádění prostředků do Švýcarska v „And The Money Kept Rolling In (And Out)“. Přestože se do pátrání v této záležitosti pustili mnozí, žádné důkazy svědčící o takovém jednání se nenašly. Argentinci se zlobí, jak málo je v muzikálu doceněna šíře pomoci, kterou obyčejným lidem Eva přinesla. Pomáhala jak hromadně, stavbou nemocnic, sirotčinců, domovů, tak i jednotlivcům, na základě individuálních žádostí. Dále se věnovala ženskému perónistickému hnutí. V lednu 1950 se podrobila operaci slepého střeva, při které lékaři objevili první příznaky možné rakoviny. Eva léčbu odkládá, nechce omezit své aktivity, vyklidit pole odpůrcům…
 |
| …jednotlivcům, na základě individuálních žádostí… |
zbytek textu už brzy…
Text nesmí být kopírován bez výslovného souhlasu autora stránek, kontaktní e-mail je uvedený na titulní stránce webu.
